Že angličtina je v současné době druhý mateřský jazyk, to pociťujeme všude kolem nás. Můj boj s tímto "démonem" taky nebyl procházkou v růžové zahradě. Ještě, že jsem narazila na LITE.
Tento článek jsem se rozhodla napsat pro web www.blogerky.cz, určitě se zde najdou takoví, kteří prožili něco podobného.
Již od útlého věku jsem se zajímala o cizí jazyky, už ve školce jsem navštěvovala kroužky angličtiny. Zpívali jsme písničky, recitovali rýmovačky, učili se počítat a poznávat domácí zvířátka. Na základní školu jsem musela přestupovat do jiného města, kde takové možnosti nebyly, proto jsem se s angličtinou setkala znovu až v jedenácti letech, kdy jsem úspěšně složila přijímací zkoušky na všeobecné gymnázium, na kterém byla výuka cizího jazyka mezi povinnými předměty. Bohužel jsem byla zklamaná. Neustálé opakování cvičení, učitelka jela podle osnovy bod po bodu, pro kreativitu a zábavné pojetí jazyka jsme neměli ani kouska prostoru. Angličtina se záhy stala mým nejméně oblíbeným, až přímo nenáviděným předmětem.
Můj zájem o další studium jazyka opadl jako listí na podzim. Po protrpěné maturitě z angličtiny, která byla jakbysmet povinná, jsem se přihlásila na vysokou školu technického zaměření – tak daleko od závanu ciziny, jak to bylo možné. Na školu jsem byla přijata, a tak jsem musela začátkem července na imatrikulaci. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tam potkala svou bývalou nejlepší kamarádku ze školky. Sedávaly jsme spolu v kroužku, byly jsme jako sestry, a to pokračovalo až než jsem odešla na gymnázium. Na rozdíl ode mě, B* zájem o jazyk přetrval, měla už několik certifikátů, při škole si přivydělávala překládáním dokumentů a několik měsíců trávila v Anglii a Francii. Po ceremonii jsme šly na kávu, měly jsme si o čem povídat. B* byla moc zklamaná, že jsem se přestala o angličtinu zajímat. Když jsem jí řekla proč, oči jí zajiskřili radostí. „Víš, že je teď jedna super škola, která vůbec neučí podle učebnic, ale novou, převratnou formou, která baví učitele i studenty? LITE. To musíš vyzkoušet, první hodinu mají zdarma, nic za to nedáš. Podívej se na www.LITE.cz“ Po chvíli naléhání jsem svolila. A byla jsem nadšená. Tak nadšená, že jsem si udělala rovnou celý kurz. Dlouho mě nic nebavilo tak, jako hodiny angličtiny v LITE.
Na konci kurzu jsem byla smutná, ale už jsem musela nastupovat na vysokou. První týden jsem byla ještě tak rozjařená z kurzu, že jsem se usmívala na celé kolo. Na středeční přednášce jsem se posadila do první lavice, hlavu stále v oblacích. Ze snění mě vyručil příjemný hlas: „Excuse me, is this seat taken?“ Polekaně jsem se otočila a očima se zastavila až na tom nejpohlednějším mladém Britovi, s jakým jsem se kdy setkala. Nervozitou jsem ze sebe nevydala ani hlásku, jen jsem zakroutila hlavou a usmála se. „Hello, I am George, how are you?“ Potřásla jsem mu rukou a představila se. „Fine,“ vykoktala jsem. Po hodině se ke mně George otočil a zeptal se mě, co plánuji na odpoledne. Nic jsem neměla, šli jsme si sednout do blízkého parku. V neoficiálním prostředí jsem byla mnohem méně nervózní a George mě ujistil, že se nemám čeho bát, smát se mi prý nebude. Povídali jsme si až do noci a vlastně si povídáme doteď, každý večer u skleničky vína.