Úvaha o princi, kterého hledá každá z nás... :)
Nechápu, proč se někteří kluci chovají k jedním holkám jako by měli svatozář a k některým jako by byly nějaký společenský odpad. Když gentleman, tak gentleman. Nemělo by záležet, jak je holka mezi lidmi oblíbená nebo odlišnější od ostatních. Každý jsme přece originál a to, jací jsme, asi těžko změníme kvůli někomu. Proto je mi hrozně líto normálních, suprových holek, které se zamilují do školních idolů. Je mezi nimi hluboká propast, kterou asi těžko překročí. Kdo kdy neviděl romantický film ve stylu Pretty Woman nebo Moderní popelka není poblázněný představou, že se nejlepší a nekrásnější kluk ze všech zamiluje zrovna do ní. Princ na koni přijede. Ne možná zítra nebo pozítří, ale jednou ano. Takže to, že se v jedenácti letech do mě nezamiloval ten božskej kluk z vedlejší třídy neznamená, že jsem ošklivá nebo nezajímavá. Prostě jenom nepřišel ten správný čas na scénu, kdy princ nazuje ztracený střevíček. Neměli bychom chtít všechno teď a tady. Já vím, je to těžký taky chci všechno hned teď, ale na nejlepší a nejkrásnější věci v našem životě má cenu si počkat. Teď jsem si vzpomněla, když jsem byla malá moc jsem si přála žvatlající panenku ChuChu, ale když jsem ji dostala zjistila jsem, že pořád dělá to samé a že zase tak úžasná není. Tak proč si kazit svého prince tím, že ho dostanu hned a být zklamaná, že není tak dokonalý jak jsem si ho představovala. Chci snít jak je dokonalý. Chci, aby si mě našel sám a ukázal mi, že dokonalost je jenom v pohádkách. Nechci být princeznou z pohádky, ale "jeho" princeznou. 