Jana se stala se svým blogem Cukrfee naším objevem prosince. Její blog je o životním stylu, dlouhé cestě, která k němu vedla a o překonávání překážek. Je ale především o velmi dobře vypadajícím jídle, které skvěle chutná a navíc je cukrfree! Co Janu k životu bez cukru přivedlo?
Jani, prošla sis hodně těžkým obdobím. Máš zkušenosti s několika druhy poruchy příjmu potravy. Co tě drželo celou dobu nad vodou?
Období to sice bylo těžký, ale hlavně dlouhý. Tím, že tohle období trvalo víc než polovinu mýho dosavadního života, jsem svojí nemoc začala brát jako jeho součást, a tak ani já, a upřímně, ani moje okolí si mě už bez ní nedokázalo představit. Co mě drželo celou dobu nad vodou? Nebyla to věc nebo myšlenka. Byla to moje máma, která celou tu dobu bojovala. Snažila se mi pomoci navzdory všem mejm snahám jí tuhle její snahu překazit. Velkou pomocí pro mě byl i můj přítel Adam, se kterým slavíme příští rok 10 letý výročí, a kterej při mě ve všech fázích poruchy příjmu potravy stál a byl mi oporou. 
V jaké fázi ti došlo, že bys s tím měla něco dělat? Bylo to spíš na popud blízkých nebo sis to uvědomila sama?
I když by bylo moc hezký napsat pohádku o tom, jak jsem si jednoho dne řekla dost a začala bojovat proti všem těm démonum, který ve svý hlavě mám, nebylo tomu tak. Pravdou je, že kdyby pravidelně po anorektický fázi nepřišla bulimická, zřejmě bych nebyla vyléčená doteď. V anorektický fázi jsem totiž byla (nebo jsem si myslela, že jsem) šťastná. Měla jsem absolutní kontrolu nad tím, co jím nebo spíš nejím, a to je přesně to, co člověk posedlej touhou po tom, být perfektní, chce. Tím, že mi ostatní na potkání říkali, jak jsem hubená a jak vypadám nemocně, mě jen utvrzovali v tom, že jsem na správný cestě, a že výsledky jsou vidět.
Dokonce jsem začala věřit i tomu, že mi moje vlastní máma závidí, že jsem tak hubená, a že mi to štěstí jen nepřeje, a proto chce abych se léčila. Každýmu proto musí být jasný, že člověk takhle nemocnej, kterej je spokojenej s tím, co dělá a vidí “výsledky” nemá prostě potřebu ani chuť se ze svý nemoci (anorektičky rády anorexii nazývají životním stylem) dostat. Bohužel nebo spíš bohudík, s pravidelnou přesností, přišla po každý anorektický fázi, fáze zvracení, přejídání se, následnýho hladovění a opětovnýho přejezení se. A tak dál a tak dál. Člověk se dostane do začarovanýho kruhu a sám se z něj jen hodně těžko dostane. Při svý první bulimický fázi jsem přibrala na 82 kilo. Zvracela jsem skoro 30 krát denně, nechodila do školy, nechodila ven. To byla přesně ta chvíle, kdy jsem viděla, že takhle dál žít nemůžu a sama si o pomoc řekla.
Bohužel, mým hlavním důvodem nebylo to, že chci být zdravá. Mým hlavním důvodem toho, proč chci do léčebny, bylo to, že mi tím, že mě dostanou z přejídaní se a zvracení, zase pomůžou dostat se do absolutní kontroly nad svým tělem a nad svým chováním. Prostě jsem se šla “léčit” jen proto, abych se mohla zase dostat do anorexie. Když jsem se ale do bulimický fáze dostala už po několikátý, tak nějak jsem konečně pochopila, že raději budu někde ve zlatym středu mezi vychrtlostí a nadváhou, než mít neustálý extrémní výkyvy. Psychicky vyrovnána jsem ale ještě dlouho pořád nebyla… 
Ta myšlenka založit si blog přišla až s novým životním stylem nebo tě to napadlo už dřív?
Myšlenka založit blog přišla víceméně zvenčí od přátel a známých. Poté, co jsem začala s Cukrfree životním stylem, jsem zároveň začala zaplavovat svůj soukromej facebookovej profil fotkama s cukrfree jídlem, který jsem vyrobila. S jídlem, který přestože bylo bez mouky a bez cukru, vypadalo úžasně a hlavně i skvěle chutnalo. Posléze jsem dostala nápad, že bych si udělala ebook s recepty. Dokonce jsem o tom i řekla ostatním lidem, aby mě to donutilo se na ebook nevykašlat, když už o tom všichni ví.
Na ebook jsem se nakonec stejně vykašlala. Nevěřila jsem si a byla i trochu zklamaná z toho, že tenhle životní styl se k nám zatím moc nedostal,a že mu lidi nerozumí a odsuzujou ho, “Cože? Vždyť tělo cukr potřebuje!”, pche. Za celej dlouhej rok, kdy jsem měla ze svýho neexistujícího ebooku celkem brouka v hlavě, a kdy jsem neustále poslouchala, že bych si “měla aspoň založit blog” jsem se rozhodla, že na to pujdů postupně. Nejdřív jsem si založila instagramovej profil, abych viděla, jestli by o tuhle myšlenku byl vůbec zájem.
Během prvního měsíce jsem nějakým zázrakem získala svých prvních tisíc followerů. S každým dalším měsícem příbýval další a další tisíc a tak jsem si řekla, že nejen, že bych si blog založit měla, ale že zapomenu na všechny výmluvy a blog si konečně založim. Tři měsíce na to jsem měla zbrusu novej krásnej blog a dobrej pocit z toho, že jsem ho stejně jako ebook neposlala k ledu. 
Hodně dívek se se stejnými problémy právě potýká. Co bys jim poradila?
Bohužel víc, než kdykoli jindy pozoruju, kolik holek poruchou příjmu potravy ve skutečnosti trpí. Od doby, co mám blog, kde jsem se svěřila s informací o svý nemoci, mi víceméně denně chodí emaily a zprávy od zoufalých holek nebo jejich rodičů prosících o pomoc. Přestože problémy u holek (i kluků) můžou být stejný nebo hodně podobný, jejich příčina a okolnosti vedoucí k nemoci a stejně tak faktory vedoucí k vyléčení jsou hodně odlišný a u každýho individuální. Proto mi trhá srdce, když místo jednoznačný rady většinou odpovídám takový motivační řeči kolem, protože žádná jednoznačná rada neexistuje.
Rodiče se nemůžou léčit za svoje děti, stejně tak nikdo nepřinutí svojí kamarádku aby se léčila, pokud sama nechce. Důležitý je si uvědomit, že mám problém a chtít ten problém řešit. Důležitý taky je přeskládat si priority tak, že zdraví je na prvním místě, vzhled a mezera mezi stehnama na jednom z posledních. Začít přemýšlet o tom, proč ten problém mám, pokusit se eliminovat negativní vlivy, který k nemoci vedly nebo pořád vedou a začít pracovat předně na svý psychice.
Mně v léčebně poradili, že se mám každý ráno postavit před zrcadlo a říkat si, že jsem krásná. Dělala jsem to několik měsíců. Každý ráno jsem vstala a tomu pro mě odpornýmu odrazu v zrcadle jsem s velkou nechutí tvrdila, že jsem krásná. Nefungovalo to, tak jsem s tím přestala. V Austrálii, kde jsem žila a poznala spoustu skvělých lidí, jsem zjistila, že být krásná nic neznamená, prostě na tom nezáleží. Začala jsem si teda při každým pohledu do zrcadla říkat, že na vzhledu nezáleží. A hele, ono to fungovalo!
Pokud vás totiž někdo hodnotí nebo se k vám chová podle toho, jak vypadáte, tak to rozhodně není člověk, kterýho ve vašem životě potřebujete. Nebýt krásná je tak nakonec docela výhoda, protože se těmhle povrchním lidem úplně vyhnete - nebudou o vás mít zájem a vy o ně taky ne :). 
Na tvém blogu najdeme spoustu úžasných receptů ze zdravých ingrediencí. Kdybys měla shrnout takový ten základ, který by měl mít každý doma, pokud chce být Cukrfree, co by to bylo?
Snažím se o to, aby se většina receptů skládala z podobných základních ingrediencí, aby se pak nestalo, že si koupíte pytlík nějaký superdrahý superpotraviny, ze který použijete lžičku a zbytek vám bude kejsnout ve skříni.
Takovým Cukrfree základem je, alespoň u nás doma, kvalitní olivový olej na studenou kuchyni, ghí, na kterém vařím, popř. restuju. Rozhodně kokosový olej, který si dávám do kafe, se kterým peču, někdy i vařím. Na pečení mám vždy po ruce kokosovou, nebo mandlovou mouku, stejně tak zásobu kokosu a mandlí, abych si kdykoli mohla vyrobit čerstvý kokosový nebo mandlový mlíko. Vždycky se hodí mít chia semínka, ze kterejch si uděláte rychlou sváču a taky sušenou stévii, se kterou si můžete chia pudding nebo cokoli jinýho přisladit.
Snažíme se kupovat i čerstvou bio zeleninu a rozhodně u nás nechybí maso, který kupujeme od známých farmářů, takže známe původ masa.
Vzpomeneš si, jaké úplně první cukrfree jídlo sis připravila?
Ono vlastně Cukrfree jídlo je každej salát se sýrem a olivovym olejem nebo masem. Takže cukrfree jídla jsem samozřejmě jedla a připravovala i předtím, než jsem s blogem začala, aniž bych si to nějak uvědomovala. Pokud se ptáš, co byl můj vyloženě první cukrfree výtvor, byly to samozřejmě lívance bez mouky. Do tý doby jsem myslela, že žít bez cukru znamená jíst tvaroh a zeleninu, a pak přišly low carb lívance a já myslela, že lepší už to být nemůže. Postupně jsem začala zjišťovat, že může, a že to dokonce není ani nijak náročný. 
Kolik receptů jsi vymyslela sama a který byl nejlepší?
Přesný číslo nevím. Většinou je muj postup takovej, že přemýšlím nad nějakym super necukrfree jídlem a pokusim se ho pak vymyslet v Cukrfree podobě. A to tak, že vezmu originální recept, vyškrtám necukrfree ingredience a hledám nebo vymýšlím, čím by se daly nahradit. Samozřejmě se ale inspiruju i jinde, např. několik receptů je poupravená česká verze australských receptů od Sarah Wilson z její I Quit Sugar knihy, která mě k tomu všemu, co dělám, vlastně přivedla. Svůj nejoblíbenější recept asi nemám :).
Co ti nejčastěji píši tví čtenáři? Změnil už někdo svůj životní styl na základě tvého blogu?
Tak tahle otázka mě rozesmála, protože nejčastější otázkou, kterou od čtenářů dostávam je :
1. Jakou používáš stévii? Ta moje mi nechutná…
2. Kdes koupila tuhle X ingredienci?
3. Kolik gramů je jeden hrnek mandlí?
Za tím následují samozřejmě zprávy od holek trpících poruchou příjmu potravy, ale i spousta děkovných zpráv za to, že jsem čtenářům ukázala nový směr, který jim zatím strašně vyhovuje a takové mi dělají největší radost. Svůj životní styl díky mému blogu změnila spousta lidí. Od mého přítele přes babičku s dědou, mamču, i kamarádky, po spoustu čtenářů, kteří mě pravidelně informují o svých pokrocích a o tom, jak jsou s novým životním stylem spokojeni. To je asi to, co mě nějvíc motivuje a co dává mýmu blogování smysl.
Hodně členů mojí rodiny se snaží být více či méně Cukrfree. Velikou radost mi udělalo to, když jsem přijela k babičce na neohlášenou návštěvu a ona vyndala z lednice čerstvě upečenej dort, kterej našla na mým blogu. Stejně tak moje mamča “šla do sebe”. Zbavila se ingrediencí, který by používat neměla a nahradila je zdravější alternativou. Takže když přijedu k rodičům na oběd, nemusím se ptát jestli tam náhodou není tohle a tohle (přesto to pořád, nejspíš ze zvyku, dělám :)).
Zkus mě přesvědčit, abych byla Cukrfree…
Tohle není něco, o čem bych chtěla ostatní přesvědčovat. Buď člověku záleží na svým zdraví, nebo ne. Pokud ano, vyřadí cukr ze svýho jídelníčku bez toho, aniž by ho někdo přesvědčoval. Pokud ne, tak nemá ani smysl pokoušet se ho přesvědčovat. Ráda poskytnu informace, osvětu, ráda pomůžu a poradím, ráda se s tebou pustím u kávy do debaty a dám ti všechny argumenty pro to, proč je dobrý být Cukrfree a proč ti cukr neuvěřitelně škodí, ale už nechci nikoho přesvědčovat. Každý je zodpovědný za svý zdraví sám a přesvědčit člověka, který se odmítá sám vzdělávat, je jako házet hrách na stěnu.
Přesně tak je i koncipovanej muj blog, kde je vítanej každej, kdo si chce najít informace, recepty, motivaci, jít si pro radu. Není to ale místo, kde se budu všechny, co tam přijdou snažit přesvědčit ať přijmou mojí myšlenku. Na to si musí každý přijít sám. 
Kolik času věnuješ blogu? Plánuješ i natáčet videa?
Blogu se snažím věnovat, co nejvíc to jde, což je pořád dost málo. Jeden z důvodů, proč jsem si blog nechtěla zakládat bylo to, že je sice období, kdy mám hodně času a můžu se blogu věnovat, ale někdy je zároveň i období (říká se mu zkouškový), kdy nemůžu na blog přes měsíc a půl přidávat vůbec nic.
Jsem v posledním ročníku Právnický fakulty v Praze, zároveň ráda a často cestuju, příští rok se stěhuju do zahraničí, v květnu mě čekají první ze tří státnic. Je toho prostě moc a blogu se za těchto podmínek nemůžu věnovat tolik, kolik bych třeba chtěla. Videa natáčet zatím neplánuju :)
Inspiruješ se na nějakých českých či zahraničních blozích?
Když hledám inspiraci, tak většinou v zahraničí. Zatím jsem nezaregistrovala, že by některý jiný český blog byl zaměřen právě na Cukrfree životní styl, což se doufám brzy změní. Zahraničních blogů o životě bez cukru je spousta, bohužel vzhledem k časové vytíženosti, nemám čas blogy číst. Zabrousím na ně občas, když nemůžu přijít na to, čím nahradit určitou ingredienci a pak zjistím, že to už někdo přede mnou vymyslel. Často se mi taky stává, že vymyslím recept nebo jeho název a říkám si, jak je možný, že to ještě přede mnou nikdo nevymslel. Pak jdu na Google a zjistím, že vymyslel :). 
Na co se můžeme těšit v článku, který pro nás připravuješ?
Na Vašem místě bych se z celýho mýho článku nejvíc těšila na recept, kterej plánuju pro Blogerky.cz připravit. Zbytek bude jen mluvení, kterýho se stejně nikdo nenají :).