Blogujete už od roku 2012. Jak se za tu dobu proměnilo blogování a obecně zájem veřejnosti o lifestyle blogy?

Když jsem s blogováním začínala, v zahraničí už byly lifestyle blogy poměrně běžnou záležitostí, u nás ovšem ne. Na naší scéně v roce 2012 existovaly převážně blogy zaměřené na různé zpěváky, herce, hudební skupiny,.. zkrátka fanouškové blogy, ať už šlo o fanoušky kohokoliv a čehokoliv, lifestyle blogů bylo minimum. Ani já jsem v úplných počátcích své tvorby nebyla žádnou výjimkou – můj první blog začínal jako blog o seriálu. Vedle těchto blogů se čím dál častěji objevovaly blogy, jejichž autoři si je vedli jako jakýsi veřejný deník.
 
Už z tohoto popisu, myslím, jednoznačně vyplývá, že se blogování za těch 8 let proměnilo neskutečně. Upřímně, neznám žádný blog tehdejšího typu, který by se udržel, i když myslím, že v nějaké malé míře dodnes fungují. Kdybychom si však představili přesýpací hodiny s lifestyle blogy na jedné jejich straně a fanouškovskými blogy na straně druhé, mohli bychom říct, že se tyto přesýpací hodiny postupně zcela otočily.
 
Pokud mám ze svého pohledu hodnotit zájem o lifestyle blogy, musím bohužel říct, že doby, kdy se těšily své největší popularitě, už jsou pryč. Na blogerské scéně se pohybuji 8 let (nyní na blogu DeniHartmannova.com) a stejně tak, jako jsem dříve sledovala růst křivky popularity lifestyle blogů, už zhruba 3 roky sleduji její pokles.

Jedná se o přirozený proces nebo to může být i tím, že se lifestyle blogy nemají kam posouvat? Jsou činnosti, ve kterých by se měla blogerská komunita přizpůsobit či v něčem zlepšit?

Určitě si nemyslím, že by se lifestyle blogy neměly kam posouvat, spíše bych to nazvala přirozeným procesem. Významně narostla popularita sociálních sítí, které blogy zatlačily do pozadí. V podstatě to chápu – z pohledu běžného uživatele je jednodušší ráno otevřít například Instagram a mít všechny nové příspěvky na jednom místě. Stejně tak je méně náročné pustit si video na YouTube, než si přečíst nějaký článek.
 
Myslím, že blogerská komunita se přizpůsobit zvládla dobře. Dnes už je minimum blogerů, kteří by nebyli aktivní také na sociálních sítích - někteří tam dokonce přešli úplně, jiní je bravurně využívají k propagaci svých blogů. Jsou blogeři, kteří svou tvorbu rozšířili také o videa nebo o aktuálně velmi oblíbené podcasty.

I přes pokles oblíbenosti blogů je jejich počet nadále značný. Očividně si tak stále najdou své čtenáře, kterým přináší přidanou hodnotu. Jaká jsou však pozitiva pro autory blogů? Za které konkrétní dovednosti či příležitosti můžete být vy sama vděčná blogování?

Své čtenáře si blogy stále najdou určitě, dokonce jsem postřehla, že je to dnes, alespoň z mého pohledu, mnohem více „hate free“ prostor. Lidé s potřebou rozdávat urážky a nadávky se totiž zdržují hlavně na sociálních sítích. To by se možná dalo považovat za jedno pozitivum, ale je to spíše jen takový můj subjektivní postřeh než něco, co by se dalo vydávat za obecnou pravdu.
 
Co si myslím, že je opravdové a největší pozitivum blogů, je to, že v momentě, kdy si bloger pořídí vlastní hosting a doménu, vše, co na blogu publikuje, mu patří. Nikdo se nemůže jen tak rozhodnout mu něco z blogu, nebo dokonce celý blog, smazat a nikdo mu z něj nemůže jen tak nic ukrást. Naproti tomu sociální sítě jsou v tomto velice zrádné. Jestliže vám někdo nahlásí vaše příspěvky a daná sociální síť se rozhodne je smazat, budete se jen hodně těžko bránit. Stejně tak se jednoho dne majitelé kterékoliv sociální sítě mohou rozhodnout ji zrušit.
 
Odpovědět na otázku, za jaké konkrétní dovednosti blogování vděčím a kolik příležitostí jsem díky této činnosti získala, je, přiznám se, hodně těžké. Určitě jsem se mohla zdokonalit ve psaní, které miluji, mnohem více, než kdybych si jen doma psala něco do šuplíku, a to nejen díky zpětné vazbě od čtenářů, ale také díky možnosti psát pro různé weby a internetové magazíny. K těm bych se téměř určitě nebýt blogování nedostala a jsem za ně neskutečně vděčná. Blogování mě ale také naučilo kupříkladu komunikaci, základní orientaci v internetovém marketingu, v rámci možností i focení, a to jak před, tak za fotoaparátem. Je toho opravdu spousta.

Technologie, internet i způsoby, jak konzumovat obsah se rychle vyvíjí. Představte si čtenářku tohoto rozhovoru, která chce začít předávat myšlenky, tipy a inspiraci z prostředí lifestyle, módy či krásy. Jak by podle vás měla začít a na co se zaměřit?

Začátky bývají těžké vždy a ve všem. V tomto segmentu je to dnes o to těžší tím, že konkurence je opravdu veliká. Pokud ale člověk něco opravdu chce, měl by si za tím jít, protože nic není nemožné, i když to třeba bude stát hodně práce a času. Síla přání dokáže být obrovská, a když se navíc spojí s chutí, pílí, vytrvalostí a trpělivostí, má člověk v podstatě vyhráno.
 
Sama ale vím, že tyto motivační řeči jsou teoreticky skvělé, ale v praxi už je to s nimi horší. Jestliže chce člověk dnes v tomto segmentu prorazit, bez ohledu na to, jestli se bavíme o blozích, nebo sociálních sítích, musí být hlavně něčím originální. Může to být klidně osobitý humor, který každého dostane, nebo to může být jedinečný styl fotek, které uchvátí. Jde zkrátka o to, aby něčím vystoupil z davu.

Na většině blogů se můžeme setkat s recenzemi. Sama na blogu a sociálních sítích radíte a inspirujete. Funguje to na vás samotnou? Co naposledy jste si koupila/prožila/naučila podle reference určité blogerky?

Já obecně nejsem úplně typ člověka, který by snadno podléhal reklamě. Souvisí to asi hodně s tím, že jsem dost nedůvěřivá a za vším hledám nějaké „ale“, nějaký háček. Trvá mi vybudovat si k něčemu nebo někomu důvěru a uvědomuji si její křehkost.
 
Právě kvůli tomuto mému postoji, ale i kvůli mému celkovému založení, čtenářům nikdy nelžu a jsem k nim naprosto upřímná. Nikdy bych nepropagovala něco, co mi samotné nesedí, protože je to pro mě zaprvé neetické a zadruhé vím, že jakmile bych jednou šlápla vedle a narušila důvěru mých čtenářů ve mně, už bych ji nemusela nikdy získat zpět.
 
Bohužel se často na internetu setkávám s tím, že někdo propaguje něco jen pro peníze, což mě mrzí. Když se člověk v tomto segmentu pohybuje, pozná to o něco lépe než běžný sledující. Sleduji nicméně pár blogerek, například Marketu Frank nebo Lucii Ferikovou, u kterých jsem přesvědčená o jejich upřímnosti, ke kterým mám důvěru a jejichž doporučení mě ještě nikdy nezklamala. A také musím zmínit, že mě těší fakt, že se v tomto ohledu věci dávají čím dál více do pohybu a problematika spoluprací a reklamy na internetu se řeší.
 
A co jsem si naposledy koupila na základě reference nějaké blogerky? Matně si vzpomínám, že to byl nejspíš přírodní olejíček na pleť. Je to už ale nějaký čas. Kromě toho, že snadno nepodléhám reklamě, jsem totiž také čím dál větší minimalista a zastánce toho, že méně je více. Nakupuju tak čím dál méně nejen na základě reklamy, ale obecně, a musím říct, že se díky tomu cítím čím dál lépe a svobodněji.

Nejenže spravujete vlastní blog, ale rovněž se snažíte i o podporu komunity a edukaci dalších blogerů pod značkou BloggersRE. Oč přesně jde a jaká je vaše pracovní náplň u tohoto projektu?

Jsem moc ráda, že tuto mou činnost zmiňujete, protože jde doslova o mou srdcovou záležitost a projekt, ke kterému jsem se dostala také díky blogování a vlastně úplnou náhodou, nebo možná hrou osudu.
 
BloggersRE vznikl s cílem spojovat a vzdělávat českou a slovenskou komunitu online tvůrců a influencerů, a to bez ohledu na to, jaký je počet jejich sledujících nebo na co se ve své tvorbě zaměřují. Fungujeme na Instagramu, kde tvůrcům pomáháme rozšířit své publikum tím, že je sdílíme. Máme také web, kde každý den zveřejňujeme články, které píší členové našeho týmu, nebo rozhovory se zajímavými lidmi, jakkoliv činnými v online světě. Vydali jsme e-book a nově jsme spustili e-shop s námi vytvořenými presety za příznivé ceny pro ty, kteří chtějí nějak vylepšit a sjednotit své fotografie. Chystáme se e-shop postupně rozšiřovat o další produkty a také vydat knihu, která bude určená jak pro online tvůrce, tak pro jejich sledující.
 
Konkrétně já zastávám od začátku fungování projektu pozici šéfredaktorky webu, takže edituji a plánuji veškerý obsah, tvořím některé články a rozhovory a také se snažím těm, kteří v rámci BloggersRE píší, pomáhat se posouvat a zlepšovat. Postupem času se ze mě ale stala taková „holka pro všechno“ – dohlížím na to, aby vše fungovalo, komunikuji se všemi v týmu nebo například také částečně spravuji sociální sítě.

Psát je jedna věc, ale psát o věcech, které zaujmou, je další vyšší level. Jak vymýšlíte témata pro blog? Publikujete jen to, co byste si sama chtěla přečíst nebo i trendy témata, která si “žádá” veřejnost?

Blog tvořím primárně pro radost, ne pro zisk v jakékoliv podobě, proto je pro mě důležitější psát o věcech, které jsou mi nějakým způsobem blízké, než o věcech, které si třeba „žádá“ veřejnost, ale pro mě jsou nicneříkající.
 
To ovšem neznamená, že mě nezajímají mí čtenáři. Mám samozřejmě radost, když jsou mé články čtené, a ještě větší radost, když někomu pomohou, poradí nebo inspirují.
 
Myslím, že jsem si vytvořila takovou základnu čtenářů a sledujících, že fungujeme v určité symbióze. To, co oni rádi čtou, je zároveň tím, o čem ráda píši. Blogerská scéna je pestrá, proto jsem toho názoru, že si každý čtenář najde u někoho to své. Pokud u mě někdo nenajde to, co ho zajímá, určitě to najde u někoho jiného, kdo o tom píše zase ze svého vlastního zájmu.

Většina populace obsah na internetu netvoří, ale pouze konzumuje. I proto existují mylné představy o tom, kolik práce takový blog zabere. Pro ukázku - kolik času v průměru věnujete rešerši, editaci a psaní jednoho článku?

Tohle je hodně těžká otázka, kterou dostávám poměrně často, přesto na ni pořád nejsem úplně schopná odpovědět.
 
Každý článek je jiný a něco jiného vyžaduje. Záleží také, zda se bavíme pouze o textu, anebo bereme v potaz i fotky. Jsou články, které mám se vším všudy hotové během hodiny, a pak jsou články, které mi zaberou hodin několik. Nějak to zprůměrovat asi nedokážu, ale ze zkušenosti mohu říct, že tvorba blogu zabere mnohem více času, než si laik obvykle myslí. Není to totiž zdaleka jen o psaní a zveřejňování článků, ale i o jejich propagování, komunikaci se čtenáři, veškerých technických záležitostech s blogováním spojených,..
 
Mám ale pocit, že to takto je se vším. Nikdy si úplně nedokážeme představit, co vše nějaká činnost obnáší a jak je časově náročná, dokud si ji sami nevyzkoušíme. I proto se já osobně snažím nikdy nesoudit, popřípadě si i zkoušet to, co je pro jiné denním chlebem. Abych si zachovala respekt a pokoru vůči ostatním, kterou by, dle mého, měli mít všichni.

Výše jste zmínila, že s psaním pomáháte ostatním členům vašeho BloggersRE týmu. Jaké činnosti byste se od ostatních blogerů chtěla naučit vy? Můžete prosím popsat i konkrétní blogery a činnosti?

Určitě focení, to je opravdu má slabá stránka, i když nějaký vývoj k lepšímu snad průběžně probíhá. Kolikrát zatoužím mít také tak dechberoucí fotky jako jiní. Z blogerek mohu zmínit například Dominiku Pokludovou, Alenku Šafratovou ze Školy stylu, Anie Songe, Lucii z eL Beauty Blogu, Veroniku Tázlerovou nebo Nicole a Lucku z A Cup of Style. Všechny jsou pro mě určitou inspirací nejen v této oblasti.
 
Už dlouho si pohrávám s myšlenkou, že bych si našla nějaký fajn workshop focení, nemám na to ale úplně prostor. Focení pro mě není tím nejdůležitějším, svou tvorbu stavím hlavně na psaní, proto dokud se nedostanu do situace, kdy opravdu nebudu vědět co s časem, asi se neodhodlám. Možná by ve finále stačilo sehnat si nějakého dobrého fotografa a bylo by vyřešeno. (smích)

Máte blog, sociální sítě a publikum, které vás sleduje. Dá se od toho odstřihnout v reálném životě? Řekněme, že jste navštívila útulnou kavárnu, přečetla poučnou knížku, koupila nové šaty či prožila legendární festival. Neskáče vám ihned do hlavy myšlenka “to by se hodilo na blog a Instagram”?

Je pravda, že většinu z toho, co se v mém životě děje, v hlavě tak nějak automaticky převádím do článků na blog a příspěvků na sociální sítě. Mívám ale období, kdy se mi vůbec nic nikde sdílet nechce, a tak to nedělám. Mám za to, že pokud člověk něco dělá jen z povinnosti, jde to poznat, stejně tak jako jde poznat, když člověk něco dělá s opravdovou chutí a láskou. Tím se řídím.
 
Mám také určitou hranici toho, co už bych nesdílela, za kterou bych nešla. Tato hranice se s postupem času stále posouvá, takže toho sdílím čím dál méně, čím dál více si hlídám své soukromí. Je docela možné, že jednou dojdu do bodu, když už nebudu chtít sdílet vůbec nic…

Díky textům na blogu a fotografiím v článcích si o vás čtenáři udělají vlastní úsudek. Setkala jste se s tím, že vás někdo otitulkoval jinak než si sama myslíte, že jste? Vede vás to k pochybování sama nad sebou?

Určitě se mi to stalo, ale nejsem si jistá, jestli i na základě mého blogu, nebo jen mimo internet. Ať tak, či onak, k pochybování sama nad sebou mě to nevede, tedy, už nevede. Pokud tedy zrovna nemám nějakou výjimečně slabou chvilku, kdy se toho na mě sesype najednou moc a pochybuju úplně o všem a o všech.
 
Neměla jsem to však takhle nastaveno vždycky. Dříve mě hodně trápilo, když si o mně někdo myslel něco špatného nebo když o mně někdo dokonce něco špatného říkal ostatním. Dnes mi to přijde spíše úsměvné, protože je to vlastně problém toho člověka, ne můj. Navíc sto lidí, sto chutí. Samozřejmě mi záleží na tom, jak na lidi působím nebo co si o mně myslí. Záleží mi na tom ale u přátel a jednoduše těch, kteří mě skutečně znají. A také mi záleží na tom, jak působím sama na sebe, byť to možná bude znít sebestředně. Ve finále totiž jediný člověk, kterému musíte něco dokazovat, jste vždy jen vy sami.

Co o vás vypoví vaše knihovna, nejnavštěvovanější webové stránky či šatník?

Chorobný systematik milující a hromadící knihy všemožných autorů a žánrů, které nestíhá číst. (smích) Přesně to o mně vypoví má knihovna. Už jsem zmínila, že jsem čím dál větší minimalista, to se ale rozhodně netýká knih, ty jsou pro mě hodnotou a jakousi výjimkou potvrzující pravidlo. Nikdy jsem nepřišla na chuť elektronickým knihám a mým obrovským snem je mít jednou dům s velkou knihovnou.
 
Nejnavštěvovanější webové stránky o mně prozradí, že jsem workoholik. K tomu snad není co dodat. Skutečně na internetu nejvíce času trávím prací.
 
A můj šatník? Ten vypoví, že v některých případech to s mým chorobným systematismem není až tak hrozné. (smích) Také to, že miluji kombinování ležérního s elegantním, nejsem fanouškem výrazných barev a vzorů a spíše, než sukně a šaty u mě vedou dámské džíny a kalhoty – možná projev feminismu, který je mi v racionální nijak radikální podobě vlastní.

Žijeme pro každodenní radosti, ale i plány, které máme před sebou. Co vám osobně dělá v životě největší radost a co vzrušujícího vás čeká?

Čím jsem starší, tím víc mi dělá radost hlavně pomáhat ostatním. Mám radost, když lidé kolem mě mají radost, bez ohledu na to, jestli to zní jako klišé.
 
Když opustím tuhle obecnou rovinu, tak momentálně hodně upřednostňuji školu, která je pro mě prioritou, ale už se moc těším na léto, kdy mám v plánu alespoň dva festivaly a určitě i nějaké cestování. To ale zatím nechávám hodně otevřené, protože ačkoliv mám ráda všechno předem naplánované, jsem si vědoma toho, že spontánní akce bývají ty nejlepší akce. Čekají mě také nějaké, dle mého mínění, skvělé pracovní projekty mimo těch, které jsem zmínila, o kterých ale zatím bohužel nesmím mluvit, i když bych chtěla. Žádné opravdu velké plány aktuálně nemám, ale nijak mě to netrápí. On stejně člověk míní a osud mění.

FOTO: Dominika Neužilová