Táta na mateřské

Jsem moc ráda za to, že doba pokročila dál, a roli „mateřské“ si mohou na vlastní kůži vyzkoušet i samotní muži, přesvědčit se o tom, že to, co se nazývá dovolenou, není dovolenou v pravém slova smyslu, ale každodenní dřinou, která nikdy nekončí. Jakmile se někde zmíním o tom, že u nás je na mateřské tatínek, jsou všichni velice překvapeni. Tatínka chválí a mají ho za velkého hrdinu, a mě? Mě v duchu pravděpodobně považují za krkavčí matku, která se odmítla postarat o své vlastní dítě kvůli „nějaké“ práci. Realita je však jiná, ale zkuste jim to vysvětlit… každý stejně slyší jen to, co slyšet chce.
 
A jak to vlastně všechno začalo?
Dlouhou dobu jsme se s manželem pokoušeli o druhého potomka, aby nám Beatka nezvlčela, ale nějak se nedařilo. Veškerou snahu o mimčo jsme nakonec vzdali a smířili se s tím, že doma budeme mít jedináčka. Ovšem člověk míní a osud mění. Nečekané těhotenství mě nepřipravenou zaskočilo začátkem loňského roku. Na jednu stranu jsem byla moc šťastná, na druhou stranu plná obav, jak to všechno zvládneme.
Do těhotenství vše doma klapalo jak na drátku. V době, kdy byla Beatka ve školičce nebo večer usnula, jsem pracovala na PC z domu, někdy i dlouho do noci. Tyto noční galeje byly nutným zlem, jen tak jsem měla šanci si „vyšetřit“ alespoň trošičku času pro naši dcerku Beatku a věnovat se jí vždy po návratu ze školičky až do doby, než večer usnula. Byl to takový náš společný čas odpočinku, kdy jsme malovaly a tvořily, a občas se k nám připojil i tatínek. A toto vše se mělo za pár týdnů a měsíců změnit…
Moc dobře jsem tušila, že skloubit svoji práci s celodenní péčí o miminko a navíc nezanedbávat svoji prvorozenou dceru, je nadlidský úkol. Buď budu muset obětovat svojí práci anebo péči o potomka přenechat jiné osobě, nejlépe manželovi. Ostatně byl to on sám, kdo již v minulosti polemizoval s myšlenkou zůstat doma na mateřské. U Beatky jsem se tohoto práva nechtěla vzdát, ale nyní jsou jiné okolnosti… Proč by tedy pro změnu nemohl jít na mateřskou manžel?
Nějakou chvíli mi to trvalo, než jsem se mu nakonec svěřila se vším, co mě trápilo:

„Mám strach, jak to všechno zvládnu… Mimčo, práce, kde dělám pomalu od nevidím do nevidím, to nějak moc nejde dohromady. Přemýšlím o tom, že svojí činnost ukončím a budu se naplno věnovat dětem…“

Odmlčela jsem se.
A manžel? Ten byl s řešením hotov raz dva.

„No tak na mateřskou půjdu já! Je nesmysl, abys šla na mateřskou ty, když tvůj příjem je daleko vyšší než ten můj. A hlavně máš možnost pracovat doma, nikam nemusíš dojíždět, to by se ti už pro příště nemuselo poštěstit najít si takovou práci.“

A tak bylo rozhodnuto.
Na mateřskou půjde tatínek...

A jak jsme se domluvili, tak se i stalo. Tatínek zůstal, jak sám říká, se svýma holkama doma. Všichni (já-manžel-holky) jsme dnes nadmíru spokojení. S manželem máme své povinnosti rozdělené tak, abychom se navzájem doplňovali, vše stihli a zbyl tu nejen čas pro nás dva, ale hlavně čas na společné aktivity s dětmi, ať už jde o samotné tvoření, procházky či hraní si.
Nyní po dvou měsících, co je s námi manžel doma, můžu říct, že z mojí strany tato zkušenost přináší sladké ovoce. Manžel má ke svým dětem mnohem blíž, než když by byl od rána do večera zavřený v práci. Své děti doprovází na každém kroku, ať už je to každodenní péče a starost, či samotné návštěvy u lékaře. Vztah mezi otcem a dětmi se více prohloubil, jeden na druhého nedají dopustit. A naše manželství? To posílilo svoje základy. Já sama obdivuji svého muže, jak do své nové role rychle zaplul, a on? Teprve nyní mě asi dokáže konečně plně pochopit… Možná je to i důvod, proč veškerý chod domácnosti nenechává jen na mých bedrech, jak tomu bývalo doposud, ale sám vidí, co je v domácnosti potřeba udělat, na nic se neptá, neremcá, jde a prostě to udělá. Kéž by mu to vydrželo i po mateřské…

Prozatím nám všechno tedy pěkně klape, a jen čas ukáže, zda nás nezaskočí nějaké pochybnosti či komplikace. Mnoho maminek, s kterými jsem měla možnost ještě v době těhotenství hovořit v parku, nám předpovídalo, že dřív nebo později se u nás projeví ponorková nemoc. No uvidíme, jak daleko byly nebo nebyly od pravdy.