Tentokrát je tu pro vás rozhovor s Jankou Chudlíkovou. Janka je zkušená lektorka a koučka, téměř 10 let se zajímá o neurovědy, které využívá jak ve své práci, tak ve svém osobním životě. Co je vlastně neurověda? Dá se naučit pozitivně myslet? Jak se naučit říkat "NE"? To vše a mnohem víc se dozvíš v rozhovoru.
Kdo je Janka Chudlíková?
Janka Chudlíková je normální žena. Mám běžné starosti jako každý. A jako každý mám svůj osobní příběh, který mě určuje. Můj osobní příběh mě dostal tam, kde jsem. Dělám to, co mě těší a naplňuje, a žiju relativně vyrovnaný a spokojený život. Cesta k němu byla složitá a někdy i bolestná. Protože se ráda učím a poučím, vytvořila jsem si ze všech svých radostí i průšvihů jakousi vnitřní sílu a způsob, jak žít dobrý a smysluplný život. Starosti a problémy mě nemíjejí, jen už je prostě lépe zvládám. A víc si užívám normální život.
Jaké jsou Vaše životní mezníky?
Sametová revoluce
Narození mé dcery se všemi okolnostmi kolem
Odchod z velkého businessu na volnou nohu
Pochopení světa internetu a sociálních sítí
Váš největší životní/pracovní úspěch?
Životní úspěch je bezesporu narození a výchova mojí dcery Anežky. Byla jsem na to sama a ze začátku jsem se s tím velmi těžce smiřovala. A také to, že jsem se postupně tak nějak „našla“, že žiju ve shodě sama se sebou. A pracovních úspěchů mám víc. Třeba to, že jsem se vypracovala v korporátním světě až nahoru, a tam jsem se z vlastní vůle rozhodla odejít. Chápejte to tak, že za úspěch považuji tu odvahu odejít a vzdát se velkých peněz. Cením si i toho, že jsem pak vybudovala solidní živnost na volné noze. Za největší pracovní úspěch ale považuji, když se mi podaří mojí prací a mými zkušenostmi někomu reálně pomoci. Docela se mi to daří...
Sny, které jste měla a splnily se? Co děláte pro jejich splnění?
Já jsem vždy chtěla mít kreativní a originální práci. A tu mám – i když zcela jinak, než jsem si to v mládí představovala. To jsou docela otázky na tělo. Když se zamyslím, tak jsem vždy toužila po tom, abych byla vnitřně šťastná. A to vlastně s občasnými výkyvy jsem. Pro splnění tohoto snu bylo nutné projít vnitřní proměnou a pracovat na sobě. Pracuji na sobě stále, ale už ne z důvodů, abych něčeho dosáhla, ale protože mě to prostě těší. Těší mě poznávat lépe sebe, svět , život, a stále se zvelebovat.
Přibližně deset let se zabýváte o neurovědou. Co si pod názvem neurověda máme představit. Co to vlastně je?
Je to věda, která odhaluje, jak funguje lidský mozek. Od přelomu tisíciletí se magnetická rezonance používá nejen pro diagnostické léčebné účely, ale i ke zjišťování, co se děje ve zdravém mozku, o kterém toho stále víme málo. Ale i to málo, co víme, má obrovský význam. K přírodě musíme být pokorní. Když víte, jak funguje mozek, chápete mnoho přirozených souvislostí. Začnete-li je respektovat, přináší to ve výsledku klid, zdraví i výkonnost. Proti přírodě nemůžete jít. Prohrajete. Můžete jí jen poznat a respektovat ve svém konání. To pak vede k harmonii a zdraví. Neurověda jasně ukazuje, proč funguje placebo efekt, psychosomatika a dokonce i víra. Má to svůj biologický základ.
Poslední dobou na nás neustále „vyskakuje“ pozitivní myšlení, myslete pozitivně, apod. Jak toho docílit? Dá se naučit pozitivně myslet? Myslíte si, že na každé situaci se dá najít něco pozitivního?
Nejprve je nutné říct, že pozitivní myšlení a prožívání štěstí je dovednost, ne danost . Čili něco, čemu se dá naučit a co můžeme rozvíjet. Nejde o to, abychom potlačovali a ignorovali negativní emoce, které nám pomáhají lépe porozumět sobě samým, a vedou nás k hlubšímu prožívání. Jde o to, zvládnout je lépe, nepropadnout jim, a neztratit se v labyrintu trápení a negativních myšlenek. Podle mne je pozitivní myšlení věcí vědomého rozhodnutí a kontroly vlastního myšlení. Úlohou mozku je prvotně záchrana života. Proto je mozek až pětkrát více zaměřený na negativní vjemy, než na pozitivní. Máme však možnost si v každé situaci svoje chování i myšlení uvědomit, zastavit negativní jednání i myšlení, a vědomě poutat pozornost na pozitivní řešení. Zároveň máme možnost postupně měnit zlozvyky v dobrozvyky, a to sebou přináší i celkově kladnější postoj k životu. Naše štěstí spočívá v tom, že si vědomě zvolíme postoj v jakékoli situaci. Není tolik důležité, co se nám děje. To, na čem záleží, je, jak se k tomu postavíme a jak se v danou chvíli rozhodneme. Váš život je výsledkem vašich předchozích rozhodnutí i nerozhodnutí. A ano, na každé situaci se dá něco dobrého najít. Přinejmenším to, jak fungujeme v zátěžových situacích a moudré otázky pro náš další posun k větší sebejistotě a ke svému růstu. Pozitivní myšlení bychom vlastně nemuseli moc řešit, kdybychom byli zdravě sebevědomí a vyrovnaní sami se sebou. Všechno zlo světa souvisí s nedostatkem lásky a vzdělání. Když používám slovo láska, nemyslím tím zamilovanost. Mám na mysli hluboký stav mysli v nejširším kontextu. Láska k sobě, k druhým, k přírodě, ke světu, ke všemu. Láska k životu.
Mně přijde, že ať budeme mít cokoliv stále budeme nespokojení. Vždy budeme chtít to, co nemůžeme mít. Dá se od toho oprostit a radovat se právě z toho, co máme?
To je relativní. Lidé si dokáží v různých podmínkách najít nějaké problémy. Dokonce i v dnešní době míru a životního luxusu. Stačí si představit, že za války neměli lidé co jíst a nevěděli, zda se dožijí druhého dne. Paradoxně byli zdravější a více se radovali z maličkostí. Máme vyšší nároky a paralýzu volby z přehršle nabídky. Ale to je prostě vývoj. Každý bude dříve či později dokopán k tomu, aby si vážil zdraví a dobrého života. Touha užívat si je přirozená. Jde jen o to, abychom rozlišovali povrchní honičku za prchavými okamžiky euforie od plné cesty k dobrému životu. Štěstí není ta malá chvilka, kdy vidíme zapadající slunce. Štěstí obnáší vědět, co je správné, znát svoje etické hodnoty a chovat se podle toho. To sebou nese i to, že musíme někdy statečně vstoupit i do nepříjemných situací, protože to má pro nás dlouhodobě smysl a ctíme tak svoje hodnoty. To nám pak přináší pocit vnitřního naplnění, sebeúcty a spokojenosti s občasnými záblesky štěstí. Měli bychom si ujasnit, co je opravdu podstatné pro náš vnitřní pocit štěstí, co vlastně doopravdy od života chceme. A pak je také nutné na tom vědomě a s pokorou pracovat každý den.
Jak moc nás ovlivňují zážitky z dětství? Máme vzpomínky, pocity, zkušenosti uložené v podvědomí a ovlivňují nás v současném životě?
Samozřejmě. Do podvědomé mysli se ukládají hodnotové vzorce pro život už od prenatálu do šestého až sedmého roku života. 80 % z nich se ukládá do tří let života. Tyto vzorce spouští naše reakce i v dospělosti a ani si nemusíme pamatovat jejich moment vzniku. Tyto vzorce se naštěstí postupnou prací na sobě dají přepsat. Vyžaduje to však moment uvědomění si jejich existence, jejich pojmenování a vědomé rozhodnutí chtít je změnit. Mezi podnětem a naší odezvou je malý prostor, kdy můžeme v mozku již spuštěnou reakci zastavit. Nejlépe funguje hluboký nádech a výdech. Tím si uvědomujeme danou situaci a začínáme nad ní získávat kontrolu. Potom se můžeme vědomě rozhodnout, co uděláme. Tak se odpojujeme od matrixu, který nám v dětství nahrál do mysli okolní svět. Můžeme si volit vlastní reakci, a to vede postupně k vnitřnímu osvobození. Další věc, která hodně pomáhá k vytvoření zdravých vzorců, je pracovat na změně zlozvyků v dobrozvyky. Čili postupně, dlouhodobým opakováním vytvořit nové, zdravé návyky. Tak se postupně měníme směrem tam, kde chceme být a získáváme nad sebou kontrolu. Ve výsledku je to cesta k většímu sebevědomí a sebeúctě.
Sebeláska, která je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí pro šťastný a spokojený život, je často zaměňována se sebestředností, narcismem, apod. Když člověk pochválí sám sebe většinou se setká s reakcí: „Sebechvála smrdí.“ Co si máme představit pod sebeláskou, a jak se vlastně mít rád?
Také krásná otázka! To by bylo na přednášku! Ano, sebeláska je podstatná pro zdravé fungování ve světě. Sebeláska obnáší plné přijetí sebe sama se vším všudy. I s chybami. Neznamená to nepracovat na sobě. Znamená to, že jsme si sami sebe plně vědomi, víme, co a proč děláme. Prostě víme, kdo jsme, kam kráčíme, jaké máme životní hodnoty a podle toho se chováme. Každý potřebuje dostat svoje vnitřní potřeby a hodnoty se svým vnějším jednáním do souladu. Své já a své hodnoty je třeba chránit i vůči těm nejbližším. To je to, co nás určuje a za co nás ostatní respektují. Já sebelásku spojuji se slovy sebehodnota, sebeúcta, sebevědomí. Tam je zdroj síly, která nám jasně určuje, kdy říct druhým svoje ne, protože bychom tak ztratili sami sebe. Souvisí to s tím, že musíme splnit a obhájit svoje základní potřeby, abychom byli zdraví a vnitřně spokojení. Až potom teprve můžeme nějak plnit potřeby a očekávání druhých – včetně těch nejbližších. Ne naopak. Když se to pořadí otočí, všechno je špatně. Není to o sobectví, narcismu a bezohlednosti. Naší přirozenou potřebou je fungovat v kmeni, jsme sociální tvorové. Sociální potřeby jsou na druhém místě po fyzickém přežití. Ve vztazích a ve společnosti můžeme zdravě fungovat tehdy, když víme, kdo jsme, když jsme zdraví fyzicky i duševně. Proto mám znát své hranice, svoje minimum, které nesmíme kvůli nikomu překročit nebo nechat dovolit překročit někomu jinému, abychom neztratili sami sebe. Nevím, zda to je srozumitelné. Je to obrovské téma...
Jak se naučit říkat „NE“?
Vlastně jsem to řekla v předchozí odpovědi. Jediný, o koho se v těžkých situacích nebo při tlaku okolí můžeme opřít, jsme my sami. Proto musíme vědět, kdo jsme, kde máme svoje hranice a jaké jsou naše etické hodnoty, přes které prostě nejede vlak. A tam je to dělící čára, která nám jasně řekne, kdy máme říci svoje „ne“. Tam je i zdroj síly to také udělat. Je rozdíl souhlasit, protože nás k tomu někdo nutí nebo protože to sami chceme. Svoboda druhých končí tam, kde máme vlastní hranici svého „já“.
Píší Vám často lidé na facebook s prosbou o pomoc?
Ano. Výrazně více od doby, kdy více funguji pro veřejnost a na sociálních sítích. Přestávám zvládat reagovat na všechny dotazy a žádosti. Proto píšu blogy a točím zdarma videa, aby si alespoň v něčem lidé pomohli sami. Dostávám i super odezvy, že to tak je. Že nějaká informace ve videu nebo v blogu někomu reálně pomohla. Z toho mám velkou radost.
Získala jste ocenění „Osobnost vzdělávání dospělých za rok 2016 od LIGS University, co to pro Vás znamená?
Mám radost a trochu to polechtalo moje ego J. Ale nakonec mě nejvíc těší, že si někdo všimnul mojí práce. Je to už 22 let, co na sobě pracuji a lektořinu jsem začala dělat už při svém klasickém zaměstnání v Procter & Gamble před 25 lety. Myslím si, že odvádím kvalitní práci, a že to je prostě odpracované a zasloužené.
Točíte videa na YouTube, kde řešíte vždy nějaké téma, např. „Jak se mít rád“ „O duchovnu“, „Co s trápením“. Setkáváte se pouze s pozitivními ohlasy, nebo jste se setkala i s nějakým negativním?
Tedy docela žasnu, ale zatím mám jen pozitivní ohlasy nebo dotazy. Asi se to každého nějak dotýká. Mým cílem není získávat lajky, i když vždy potěší... Já točím proto, aby to eventuálně někomu pomohlo rozhýbat nebo lépe zvládnout potřebné změny v životě. Proto to asi nikoho neirituje. A pokud se to někomu nelíbí, ať mě nesleduje. Nechápu a nikdy nepochopím hejty. To je jen projev vlastní nezralosti, závisti a psychické bolesti. Ale mně se to naštěstí neděje. Jakoby lidé cítili, že to dělám s pokorou a s láskou... Nevím.
Jste šťastná?
Jsem vnitřně spokojená a občas prožívám stavy štěstí. Vážím si toho, že vůbec žiju, že jsem zdravá, že mám i zdravé vztahy a že mám tak krásnou a vznešenou práci, která má přesah za mne samotnou. Ano. Jsem šťastná v hlubším významu tohoto slova.
Místo, které stojí za to navštívit?
Tak se musím přiznat, že nejsem velký cestovatel. Vlastně jsem posledních 22 let hodně pracovala a měla jen takové ty standardní dovolené. Hodlám to změnit. Stačilo! Líbí se mi příroda a mám ráda Česko i Slovensko. Krásně je mi v lese, když jsou borůvky. Sednu si tam a jsem tam schopná být celý den. A miluji moře. Tam jsem do 24 hodin nový člověk! Nemám však žádné konkrétní tipy. Na to jsem toho poznala příliš málo...
Kniha, která stojí za přečtení?
Pro mě je to stále Malý princ od Antoine de Saint-Exupéryho. Pro mne je v ní obsaženo vše.
Film, který stojí za vidět?
Neumím říct jeden. Máme ráda Tenkrát na Západě, Přelet nad kukaččím hnízdem, Tamara Drewe, V hlavě, Billy Elliot, Nedotknutelní, Než si pro nás přijde, Stvoření světa, Světáci, Všichni dobří rodáci, s dcerou si dáváme holčičí Mamma Mia... Ale mám jich mnohem víc.
Oblíbené roční období, a proč?
Jaro. Je pro mě fascinující, jak se příroda po zimě probouzí. Miluju, když na zahradě vylézají ze země kytičky a na stromech pučí pupeny. Ale také mám ráda pozdní léto, když už není vedro. Já ho špatně snáším od dob, kdy jsem měla zánět mozkových blan. Mám ráda ty tiché večery a ztišení přírody i sebe samé.
Co byste chtěla říci na závěr?
Že bychom měli nést zodpovědnost za svůj život a štěstí i za to, co šíříme kolem sebe. A že bychom si měli více vážit toho, jak se máme dobře. A taky, že bychom se měli více usmívat a přát jeden druhému úspěch a štěstí.
Za tento rozhovor jsem moc vděčná, a ještě jednou bych Jance chtěla poděkovat, že si našla čas a odpověděla na takové nelehké otázky. Doufám, že nejsem sama koho odpovědi donutily nad zamyšlením a "nakopnutím" do nového a lepšího života, ve kterém bych chtěla mít více lásky, štěstí a celkové pohody.