Foto: @lenkakoubova
"Vlastně už ani nevím, kdy přesně jsem si začala psát deník poprvé. Už to nějaká ta doba bude. Jestli se ale mám vrátit zpět, tak nějaké pokusy o jeho psaní mám snad od svých 13 let. Vždy, když jsem sledovala televizi, viděla jsem v ní, že nedílnou součástí dospívající mládeže byl právě deník," píše o své zkušenosti s deníky blogerka Lenka Koubová, neboli Little Dreamer. Lenka je jednou z našich blogerek měsíce a tohle je její článek speciálně pro Blogerky.cz. Nech se inspirovat. ;-)
BLOG: www.littledreamer.cz
IG: @lenkakoubova
FB: Little Dreamer
Nabyla jsem tedy dojmu, že bez něj prostě nemohu dospět, a tak jsem kolikrát šla a koupila si nejhezčí sešit s tvrdými deskami, který byl zrovna v papírnictví v nabídce. A nikdy mi to nevydrželo déle než týden. Pak jsem svůj deník začala psát na blog, kde ho vlastně ve zkrácené formě píšu dodnes.
A proč je vůbec dobré si ten deník psát? Není tu jen nebezpečí, že si ho někdo přečte? Důvod, proč jsem si ho před dvěma měsíci navážno začala psát, byl ten, že jsem se potřebovala vypsat ze svých problémů. Nevím jak vy, ale já zjistila, že toto mi pomáhá vyznat se sama v sobě. V některých myšlenkách, které mi proudí v hlavě, těžko hledám souvislosti. Když je ale vidím napsané, je mi to hned jasné. Poznávám víc své chyby a své silné stránky. A jestliže mám s těmito věcmi pracovat, je dobré o nich vědět. Pomáhá mi to i když mám špatnou náladu. Málokdy se mi stane, že nepřijdu na to, proč je špatná, jestliže si všechny možné důvody napíši. Myslím, že psaní deníku nám dost dobře pomůže poznat sami sebe. A to je důležité. Do této formy jsem ale musela dospět. Uvědomit si, že deník se nemusí psát jen stylem "dnes jsem dělala toto a toto“. Takhle vlastně nemám zapsaný ani jeden den.
Foto: Lenka Koubová
Jsem taky hodně nostalgický člověk. Ráda se dojímám nad dobrými vzpomínkami. Snažím se zapisovat si i denní bezvýznamné starosti jako třeba to, na co zrovna mám chuť. Ráda si píši, o čem sním, a pak sleduji, jak tyto mé vize postupují a jestli se mi mé drobné cíle plní. Zapisuji si dokonce i sny, které se mi zdají. Číst si totiž to, o čem se vám zdálo a vy jste na to už dávno zapomněli, je docela sranda.
V minulém odstavci jsem nakousla to, že psát si deník nemusí znamenat, že si zapisuji, co jsem daný den jedla anebo dělala. Určitě znáte pořekadlo o tom, že fantazii se meze nekladou. Platí to i o psaní deníku. Zkouším vše, co mě napadne.
- Zapisuji si myšlenky – vše, co mě napadne a na co myslím. Ať už je to šťastné anebo ne.
- Své emoce – a tedy také jejich vysvětlení, proč byly takové.
- Své pocity – jak jsem se zrovna cítila v jaké situaci. Třeba v Oslu jsem je ráda popisovala. Teď na Oslo mám i vzpomínky v podobě aktuálních pocitů.
Dříve jsem si dokonce psala deník tak, že jsem si dala několik bodů jako:
- Písnička dne
- Místo dne
- Nálada
- Vtipná situace
- Lidi, se kterými jsem byla
- Oblečení
Tyto body jsem zvládla vyplňovat docela dlouho. Když si to ale teď otevřu a přečtu si všechny tyto body k nějakému dni, vzpomenu si i přesně na to, co jsem dělala. Tohle mi přijde jako skvělý způsob, jak si psát deník. Je to rychlé, stručné, ale s dobře zvolenými body i dost výstižné.
Další věc, kterou bych chtěla začít dělat, ale ještě jsem se k tomu nedostala a trochu doufám, že právě tento článek mě k tomu trochu nakopne, je zapisovat si po každém dnu alespoň jednu věc, za kterou jsem vděčná. Prý to dělá divy a z vás spokojenějšího člověka. A já slibuji, že dnes si tento bod do deníku večer zapíšu.
Slyšeli jste někdy o deníku na pět let? I tento deník jsem vyzkoušela. Zapisovala jsem si do něj to, co jsem přes den dělala anebo nějakou dominantní emoci. Dost brzo jsem ale narazila na fakt, že jsem ukecaná, co se týče psaní a místo v něm mi brzo nestačilo, a tak mě to brzo přestalo bavit. Ta myšlenka se mi ale pořád neskutečně líbí. A teď mě napadá, že bych tento deník mohla použít právě na ty vděky.
Jak ale neskončit po týdnu? Hodněkrát jsem takto deník psala, než jsem si na to přišla. Neříkám, že po dvou měsících psaní jsem nějaký expert, ale už mám psaní tak nějak zažité. Když se něco stane, co ve mně vyvolá nějaké emoce, mám okamžitě chuť si to zapsat do deníku. Má rada je, abyste do deníku dospěli. Najděte si svůj styl a věci, které si chcete zapisovat. Rozhodně si nepište deník, protože to vidíte v televizi anebo v tomto článku. Jestli si ho chcete psát, pište si ho tak, jak chcete, tak často jak chcete a hlavně si jeho psaní užívejte a toto je jediná šance, jak u toho vydržet. Ten fígl je podle mě v tom, že se hlavně nesmíte do ničeho nutit. Jo, toto platí o hodně věcech, já vím. Jestli ale ani po přečtení tohoto článku nemáte chuť si začít zapisovat, nedělejte to. Jestli ale do toho půjdete, držím vám palce, ať vám deník pomůže být lepším člověkem. A každému, kdo si se mnou začne zapisovat vděky, děkuji a držím palce! A já si jdu okamžitě napsat vděk za to, že jsem mohla napsat tento článek.