Foto: Ema - Čas kávičky
Ema, známá svým blogem Čas kávičky, se stala jedním z našich objevů v rámci dubnové výzvy. Dnes vám tato talentovaná blogerka popovídá o tom, jak se rozhodla poslat svoje ego do háje a radši být ženou, zdravou a klidně nedokonalou, než vystresovanou a nemocnou osobou. :-)
Dnes jsem se probudila do slunečného rána. Dala jsem si snídani, počkala až mi trochu slehne a šla si obléct běžecké oblečení. S tváří lehce umazanou od mentolu ze zubní pasty jsem si zavazovala tkaničku u bot a hlavou mi bleskla myšlenka a chce se mi vůbec?
Musíš! Odpovědělo ego toužící po dokonalosti, které mi celý večer i část rána vyčítalo tu zmrzlinu, kterou jsem si včera dala k filmu… Musí se ti chtít, protože jinak nebudeš vypadat jako ty holky na obrázcích, které jsi si uložila minulý týden na Pinterestu. Copak ty už nechceš být hubená? Hubená jsi hezčí, hubenou se máš radši ne? Pobízelo mě ego zatímco já se u pravé tkaničky zastavila. Vstala jsem a podívala se na sebe do zrcadla.
Ale já jsem hubená, povídám. Jenom nejsem dokonalá. Mám boky, prsa i nějaké ty křivky, které jsem loni neměla. A mám i pár super věcí k tomu, spokojenost, ruce odřené od jógamatky a nohy bez otoků po běhu. Jasně, nejsem už ta hubená žížala vysportovaná z běhu… je ze mě žena.
Foto: Ema - Čas kávičky
Sundavám si boty a jdu si udělat pár nízkých kliků, psa hlavou dolů a stoj na hlavě. A jsem sama sobě vděčná za to, že jsem si dovolila to ego, co mě neutstále někde vzadu v hlavě bičuje, poslat do háje. Nebylo tomu tak ale vždycky a kdyby mi nepřišla do cesty nemoc, asi by ego sedělo na trůnu v mé mysli ještě dnes. Vždy jsem měla potíže se sebehodnocením, nebudu vám lhát ženy. Napsala jsem o tom pár článků, natočila video, nicméně to nemění nic na tom, že jakmile jednou okusíte posedlost štíhlostí a následně, když se jí zbavíte, že jste z toho nadobro venku. To ani náhodou, je to jako se závislostí, navždy vás to poznamená a taky vás to bude vždycky pokoušet.
Loni jsem do toho spadla tak trochu znova a zároveň jsem si vypěstovala silnou závislost na běhání. Na mou obranu měla jsem v tu chvíli dost těžký období a běh byla jediná činnost, při které jsem se cítila volná, sebevědomá a plná síly. To, že se mi díky tomu podařilo zhubnout pod mou zdravou váhu, jsem brala jako příjemný bonus. Páč jak už pravilo moje ego, vždy jsem si vážila sama sebe víc, když jsem byla štíhlejší. Hodnocení mé demence prosím nechme, ženy, až na závěr tohoto článku a nebojte, prostoru pro to bude více než dost :)
Zatímco moje váha klesala, ego rostlo a dmulo se pýchou. Byla jsem v tu chvíli neporazitelná a veškeré mé úspěchy, které jsem navzdory všem předpokladům loni zvládla, to jen podpořily. Mozek je úžasný v tom, že dokáže vymazat bolest, probrečené noci, útrpení a všechen ten hnus, který těžce vydřené úspěchy doprovázel. Hlavu vám zaplaví jen pocit, že jste to konečně dokázaly… že jste jim to dokázaly, že na to máte. Běh se stal mou téměř každodenní rutinou, časem se vše uklidnilo a úspěchy a pády odvál čas.
Tak nějak jsem měla pořád v hlavě, že se mi to možná na těle nějak projeví, to jak jsem se k němu chovala. Ale ego a pýcha byly silnější, byla jsem přece tak silná, neporazitelná a chystala jsem se uběhnout půlmaraton, na který jsem takovou dobu trénovala. V bílé místnosti gynekologické ošetřovny mě ale veškerá síla opustila… “Máte myomy slečno a jsou poměrně velké. Jsou to nádory v děloze, ale nemusíte se bát, jsou nezhoubné…”
Bylo to jako facka! Doktorka dále pokračovala s přednáškou o tom, že je to velký problém v případě těhotenství, že se to řeší chirurgicky… V tu chvíli jsem měla v hlavě jenom hustou bílou mlhu. Z dálky jsem slyšela “už před lety jsem vám říkala, že běh není sport pro vás, nedělá vám to dobře”. Zaplavil mě šok, vztek, panika. V tu chvíli jsem se nenáviděla za všechno, co jsem si těch posledních pár měsíců dělala. Nebyla jsem k sobě ani trochu laskavá, vlídná nebo trpělivá. Bylo mi fuk, že uvnitř nenávidím každý běh navíc, který jsem si za blbej kopeček zmrzliny naordinovala. Neslyšela jsem varování doktorů ani svojí mámy, která mě každou chvíli prosila, abych si na to svoje zběsilý běhání alespoň koupila pořádný boty. Do půlmaratonu zbývalo pár dní a jediný, co mě přimělo ho uběhnout, byla touha splnit si svůj čtyřletý sen. Zvládla jsem ho, a byl to můj poslední běh na další měsíce dopředu.
Foto: Ema - Čas kávičky
Věděla jsem, že musím udělat změnu. Ne takovou tu pseudo-změnu, kterých je plný internet, jakože budu teď sluníčková, budu pozitivně myslet a uvnitř si budu myslet něco o prdeli. Ale skutečnou změnu, se kterou se vnitřně ztotožním. Zahodila jsem tedy boty na běhání a šla na svou první lekci jógy. První slova lektorky na lekci byla, že k sobě máme být vlídní a laskaví a mě se z těch slov i v sedě podlamovala kolena.
Dneska je to téměř měsíc, co neběhám a třikrát týdně jóguju. A v životě jsem se necítila ve svém těle tak dobře. Mám ráda zdravé jídlo, pohyb i zmrzlinu nebo sníst půl sklenice burákovýho másla s džemem. Už se ale za nic nechci trestat, ani si nic vyčítat. Netoužím po dokonalosti, ale po zdraví a spokojenosti. Vím, že my ženy máme tendenci dělat všechno na výkon. V práci se ženem za kariérou a pak se ve volném čase honíme ve fitku. V hlavě nám sprintují všechny myšlenky jak o závod, co ještě všechno máme, pardon musíme, stihnout a pak se divíme, že máme gynekologické potíže, nebo nemůžeme otěhotnět a přiznejme si, že je to dneska opravdu velký problém, který se týká mnoha žen.
Řekla jsem si dost. Už nechci být otrokem ega a jeho nejmocnějšího slova “musíš”. Je těžký ho několikrát denně posílat do háje, ale jde to. Žádanku na předoperační vyšetření jsem vyhodila do koše, v lékárně jsem si vyzvedla homeopatika v bylinkářství čaj z maliníku. Navlíkám zas korálky, protahuju se každý ráno, více tvořím a míň jedu na výkon a mám pocit, že se mi díky józe život dost zpomalil. Jaké máte s jógou zkušenosti vy? Pomohla vám vyřešit zdravotní potíže? Budu ráda když se pochlubíte se svou zkušeností do komentářů. Já si jdu mezitím uvařit čaj a pomazlit Mínu.
S láskou Ema