Tak nějak se stalo, že z blogu plného receptů se stává deník našeho ročního raracha. K šílenství mě často přivádí to, co je dítě schopno vymyslet a zrealizovat. Někdy doslova během pár vteřin a obsáhne to obrovskou plochu. Na druhou stranu, když se ve vás pere chuť křičet a hlasitě se smát, je to vlastně v pořádku. Je vidět, že věci fungují tak, jak mají. Vy víte, že jinde to není jinak, že jo?
U nás doma teď probíhá období nezastavitelného rozvoje, které společně s prvními krůčky přináší i Vendelínovu radost z věcí, které mě tedy rozhodně nerozveselí. Posledním kouskem, takovou pěknou motorickou parádičkou, je otevření dózy se sypaným (následně rozsypaným) čajem doprovázené dokonale artikulovaným „ta-dáá“. Zvládne jich 6 do minuty. Jako jo, je to na hlavu, ale nedít se to mně, tak se tomu směju. Hlasitě. Je totiž vážně sranda, jak se prckovi poprvé a zas a znovu podaří rozsypat mouku a hlasitě se tomu smát. A druhý den zas. A třetí den už to taková sranda není. Děťátko to ale bohužel nechápe a my na to často zapomínáme. A pak se vztekáme. A pak máme výčitky. A tak pořád dokola.
Taky si potom tak často říkáte „proč mě na tohle nikdo nepřipravil?“. Ale vždyť vy víte, že připravil. Stejně jako víte, že jste skvělá máma i když o sobě každý den ohromně pochybujete. Víte, že děláte to nejlepší (i v tom případě, že necháte chvilku plnou plenku plnou plenkou – dělá to každý, skoro každý – za to dám ruku do ohně). Víte, že vaše dítě je šťastné i když máte pocit, že většinu dne řve a řve, ideálně naschvál. A víte, že se mu daří dobře, protože všechny ty kroky, po kterých jste v minulosti tak toužily (už aby lezlo, už aby začalo chodit, už aby mluvilo, už a už a už), prostě přišly (a teď si za ty touhy tak trochu nadáváte).
Zrovna před pár dny jsem přemýšlela nad tím, jak je to super, ty podzimní večery. Jak je my mámy máme celé pro sebe. V klidu sedneme k té zaprášené knížce a letním číslům časopisů, uvaříme čaj a relaxujeme. Tedy hned po tom co sebereme špinavé prádlo, vypereme ho, vyžehlíme tři koše prádla suchého, posbíráme hračky, uvaříme večeři, uvaříme oběd, uvaříme příkrm, vytřeme podlahy, otřeme skvrny neznámého původu z většiny nábytku, vysušíme potopu v koupelně po klučičím koupání, umyjeme lahvičky, vyklidíme myčku, naládujeme myčku. No, teď už by to šlo, ne? Jo ono je krátce po půlnoci? Zítra to určitě bude lepší, vstáváte přeci brzy. Našly jste se?
Kdysi jsme pro sebe měly přesně vymezený čas. To co bylo dáno jsme musely dokončit – buď jsme nestíhaly a resty mohly odložit a nebo jsme práci dodělaly dřív a měly extra čas na masáž nebo jiné příjemnosti. Ale teď? Teď z kanceláře prostě nevycházíme. Jediné, co se musí přijmout, je to, že toto je naše nová přirozenost. Uvědomme si, že i když si možná říkáme už aby vyrostlo, už aby šlo do školy, už abychom nedělaly pořád a celé dny to samé, už aby po nás někdo pořád něco nechtěl....že jednou to tak nebude. Že mrňous opravdu vyroste a my budeme vzpomínat na to, jak to rychle uteklo a chybí nám to. Byl to blázinec, to bezpochyby, ale krásný, že jo?
Ve finále je asi úplně jedno, jestli máte dítě jedno nebo tři (a jestli ty tři skutečně máte, patří vám můj nehynoucí obdiv!). Ten kolotoč je stále stejný. S několika rychlostmi. Pro jistotu se pevně držte sedaček. Ono to totiž u vás doma není nijak odlišné od těch krásných a čistých fotek, kterých je plný instagram i internet. Všude, a tím myslím opravdu všude, je to úplně stejné. Jen je někdo z nás víc naložen v pohodě a jen tak něco ho nerozhodí a někdo po probdělých nocích ztrácí společně s energií i klid. Nebojte, ono se to srovná. Alespoň to říkají. Budeme v to doufat, ne? A psst, jsme v tom společně – i když se to nahlas neříká.
Kamila z blogu Tvoříme domov