Anie Songe, blogerka, spisovatelka a především slečna, která se rozhodla žít svůj sen. Anie se nám svěřila, zda plánuje žít celý život na Bali, o čem bude její druhá kniha, jak se vyrovnává s negativními a závistivými ohlasy.
Kdo je Anie Songe?
Pro popsání tý osobnosti bych potřebovala tak dvě A4 a stejně by to nebylo kompletní. Jsem to já, mý lepší já. Člověk, který se sdílí. Trošku naivní, dospělej člověk s duší malýho dítěte, kterýmu se často smějí a on se směje rád s nimi. Je to člověk, který chce lidem ukázat, že věci se dají dělat i jinak. Že práce může být radostí a né rutinní nutností. Je to člověk, který padá na hubu a zase vstává.
Tři věci, které Tě charakterizují?
Upřímná, naivní, otevřená.
Jaké jsou Tvé životní mezníky?
Lukáš, Londýn, Thajsko, Bali.
Tvůj největší životní/pracovní úspěch?
Za svůj největší životní úspěch považuju ten den, kdy jsem nechala Lukáše vstoupit do svýho života. Myslím si, že najít člověka, který vám bude tím nejlepším přítelem, parťákem a spřízněnou duší je to největší štěstí v životě.
A jako ten pracovní určitě knížku, a taky náš Balijský ráj Makawi :)
Sny, které jsi měla a splnily se? Co děláš pro jejich splnění?
Těch je tak neuvěřitelně moc, v podstatě celý můj život je taková Továrna na sny. Pracuju na jejich splnění, přeju si a věřím tomu, že pokud se to má splnit, pak se to splní. Chtěla bych ale říct, že ty splněný sny jsou nádherná věc ale nejsou všechno. Člověku nezmění život, a cestovatelský, zážitkový nebo materialistický sny udělají náš život bohatší, ale šťastnými se musíme udělat především my sami. Bez nich.
Proč si se rozhodla odjet z Český republiky?
Bylo to chvíli po maturitě. Na vysokou školu jsem jít nechtěla ale přesně jsem nevěděla, co bych chtěla dělat. Žádný pracovní nabídky nesedly tomu, co jsem od života čekala, takže mi to přišlo jako nejlepší řešení toho, zjistit kdo vlastně jsem a co od života očekávám.
Když bys srovnala Thajsko, Anglii a Bali, kde se ti žilo/žije nejlépe? Dala ti každá země něco nového?
Z těhlech zemí se mi žije nejlíp na Bali, ale postupem času zjišťuju, že to není o zvolený destinaci, i když je tu překrásně. Dělají to především lidi, se kterými tu jsme, naši přátelé, práce, kdy konečně děláme něco, co nás opravdu naplňuje a svoboda, kterou jsme si dovolili mít.
Chybí Ti rodina?
Samozřejmě. Moc. A nejen rodina ale i naši přátelé. Voňavej chleba, střídající se počasí, zima, čerstvej vzduch …
Chtěla by si na Bali zůstat celý život?
Nechtěla. Právě kvůli rodině a přátelům, kteří jsou od nás daleko přes oceán, a taky kvůli českýmu počasí. Dva roky jsme tu byli úplně v pohodě ale poslední dobou pozorujeme, jak se začíná naše tělo vůči teplu bránit.
Proto jsme momentálně ve stádiu, kdy řešíme přesun do Čech tak, aby vše fungovalo jak má i na Bali. Určitě se sem budeme moc rádi vždycky vracet, ale domov chceme mít tam u nás v lesích.
Co Tě vedlo k psaní blogu, jak Tě to vlastně napadlo?
Ono to vlastně napadlo Lukáše. Ukazovala jsem mu nějaký blogerky a on mi řekl, ať to zkusím taky. Už dlouho jsem si psala do šuplníku, učitelka ze střední posílala moje slohy do MF, fotila jsem (se) a tohle byl skvělej způsob, jak to zkombinovat a najít něco, co by mě opravdu bavilo. Můj blog byl původně „módní“ ale to mě brzy přešlo a někde mezi Anglií a Thajskem se to přesunulo do formy, ve který je dneska.
Vydala jsi knihu Továrna na sny, čekala jsi takový úspěch?
Víš, co jsem dělala, když jsem knížku psala? Představovala jsem si, jaký by to bylo mít křest knížky a jak úžasný by bylo, kdyby tam přišlo hodně lidí a chtěli knížku třeba dokonce podepsat. A ono to tak opravdu bylo. Upřímně jsem čekala, že se prodá třeba 1000 knížek za měsíc, dva … ale že to zmizí za pár hodin nečekal vůbec nikdo, včetně vydavatelství, rodičů … a našeho webu, který se z toho zhroutil. Chodí mi nádherný reakce a někdy si i říkám, jestli si to lidi nespletli a opravdu četli knížku ode mě. Je to překrásný.
Jaký byl impuls k psaní knihy?
Tahle myšlenka na mě přišla už v Thajsku, pořád jsem si ale říkala, že jsem přece jen hodně mladá a vydat knížku je moc velký krok. Nápad jsem zametla pod stůj a někdy okolo nového roku 2016 se mi ozvalo nakladatelství s návrhem napsat knížku. Návrh jsem nakonec nepřijala, ale byl to obrovský kopanec k tomu psát a vydat si ji sama :)
Nedávno jsi měla křest, jaké to bylo? Splnilo to Tvé očekávání?
Moje očekávání to naprosto předčilo. V ten den mi ale bylo tak špatně, že jsem si ještě ráno hrála s myšlenkou, že na křest pošlu pouze Lukáše. Nebylo to z nervozity, nervózní jsem vůbec nebyla. Nakonec se můj cíl „být na ten večer krásná, udělat si hezký vlasy, jednou se nalíčit a hezky oblíct“ změnil na „hlavně se nepozvracet a bude to dobrý“ A bylo. Lidi byli úžasní a já to vůbec nechápala.
Plánuješ další knihu? Jestli ano, o čem bude?
Knížka už se pomalu píše. Náš příběh už jsem nechala za sebou a píšu takovou milou pohádku pro děti i dospělý.
Spousta lidí se Tě určitě ptá, jak to děláš, že jsi tak pozitivní, tak se zeptám taky, jak to děláš?
Já si myslím, že je to tím, že se snažím být otevřená. Nestavím si kolem sebe zdi, ty pomyslný bubliny, a tak víc přijímám maličkosti, který tvoří náš život. Druhá strana toho ale je, že když přijde něco, co mi ublíží, vnímám to mnohem víc, protože tu obrannou zeď vůči světu prostě nemám. To jsou ale věci, které většinou se světem moc nesdílím. Né proto, že si přeju udržet si tu nálepku „věčně pozitivní“ ale proto, že lidi jsou občas zlý a když jim ukážete, že jste zrovna slabá, dokážou do vás dlouhnout tak, že to opravdu zabolí, nebo mají tendenci mluvit vám do života, v ten okamžik to je to, co nejmíň potřebujete. Já jsem hodně citově založenej člověk, takže se dokážu neuvěřitelně radovat ze všeho okolo sebe. Bez zábran skákat do kaluží, objímat stromy a minuty poslouchat jak padá déšt na listy stromů, ale stejně dobře umím i úplně vyhasnout.
Asi se potkáváš i se závistivými lidmi, jsi krásná, mladá, úspěšná, máš skvělého snoubence, jak se vypořádáváš se závistivými a negativními ohlasy?
Musím zaťukat na všechno, co kolem sebe mám, ale těch negativních věcí okolo, které se dostanou přímo k nám je naštěstí opravdu jen malý smítko. Samozřejmě jsem narazila i na diskuze, kde se lidi vyžívají v tom, co na nás nesnášejí a tak podobně. Bylo mi z toho docela zle, né z toho, co všechno jsem se dočetla, ale z toho, jak ty lidi musí mít děsně prázdej život, že mají zapotřebí řešit někoho, koho nemají rádi. Když nemám někoho ráda, tak prostě nemám. Nesleduju ho, neřeším a nazdar. Nebudu tím kazit den sobě ani nikomu jinýmu :).
Když už mě ale opravdu něco dotkne, jdu si zadupat – jo, prostě dupu, jdu se projít a když už ani to nepomáhá, tak si trošku sprostě zanadávám, uvědomím si, kde jsem já, a kde jsou oni, a jdu dál.
Místo, které stojí za to navštívit?
Každý místo, kde má člověk otevřený srdce a oči. Tolik lidí je na nádhernejch míst, ale místo aby tu krásu vnímají, koukají do telefonů. Když to člověk vypne a začne vnímat, co má okolo sebe, je každá příroda okolo nás nejkrásnější.
Kniha, která stojí za to přečíst?
Mně změnily pohled na svět Čtyři dohody, takže pro mě je to určitě tahle knížka.
Film, který stojí za to vidět?
Teď tu několik minut přemýšlím nad filmem, který stojí za to vidět a prostě nevím. Já miluju Lásky čas, který se schovává za romantickou komedii ale v podstatě je o tom krásným přítomným okamžiku. Z toho filmu je mi prostě hezky.
Oblíbené roční období, a proč?
Jaro. Léto. Podzim. Zima. V každým období je něco a mě ta rozmanitost neuvěřitelně baví.
Co by si chtěla říci na závěr?
Je to jenom na nás a v nás.
Další rozhovor, po jehož přečtění jsem tak 20 minut seděla, koukala "do blba", jenom se usmívala a přemýšlela. Jsem ráda, že můžu dělat rozhovory s lidmi, kteří mě inspirují, donutí k přemýšlení a prostě a jednoduše zlepší den. :) A přesně jak říka Anie, všechno je jenom na nás a v nás.